Sousedky a
sousedé, přátelé, kamarádi,
rád bych poděkoval všem, kteří se dnešní pouti zúčastnili
a došli s námi až sem. Jak již bylo řečeno při zahájení, měla by tato
cesta přispět i k lepšímu soužití mezi námi všemi.
Doubice, ve které žili vedle
sebe (ale nejen vedle sebe, ale hlavně spolu) dlouhá léta celé generace
obyvatel, se v minulém století změnila na místo, kam přišli lidé ze všech
koutů země. Je jasné, že byly přervány staré tradice, lidé se teprve poznávali,
ale nestihli již znovu vytvořit tradice nové. Vesnice totiž postupem dalších
let stále více ztrácela svoje původní určení
a místo, nejen ve smyslu hospodářsky samostatného společenství, ale
hlavně v srdcích lidí. Proto se tak moc lišily a liší vesnice u nás v
Sudetech od vesnic na jižní Moravě nebo v jižních Čechách.
Doubice má ale jednu velikou
výhodu (alespoň já to za výhodu považuji). Postupem času došlo totiž
k tomu, že většinu domů ve vsi obývají lidé, kteří si sem jezdí odpočinout
po práci, kteří se chystají trávit tady důchod, kteří se rozhodli pro trvalý
pobyt právě zde. Ti všichni jsou, společně se starousedlíky, ochotni pro
Doubici i něco udělat. Když se teď každý z vás zamyslí, kolik sousedů ze
svojí obce zná jménem a současně si dokáže vybavit jejich dům, zjistí asi
většinou, že jich není mnoho. Doufáme, že se to změní! A jsme přesvědčeni, že
právě tím musíme začít, že k tomuto prvnímu kroku by mělo přispět i naše
dnešní setkání!
Než se tedy přesuneme zpět
dolů k rybníku, rád bych vás závěrem požádal o toto: Podejte si ruce,
vzájemně se představte a zapomeňte na drobné spory a neshody, chovejte se
prostě jako správní sousedé. Pokud se to podaří, Doubická pouť se stane
opravdovým místem setkávání a smíření lidí s lidmi.
Přeju vám všem hezký den!