Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Každoročně patří duben velikonočnímu reji. Letos to zřejmě bylo už po desáté, co skupinka přestárlých šohajů vyrazila po obci. Tentokrát vše podle plánu – nástup, trasa, na poslední chvíli uplácaná koleda, seriál soudružských návštěv, trvalé ochutnávání, mírná polední únava a vzhůru domů na vykoledovaná vejce! Splnili jsme tradiční povinnost, ale k celkovému úspěšnému dojmu chyběli koledníci ti nejmenší. Jak je potvrzeno i z jiných chalup – vajíčka zbyla snad všude. Buď byla pro ty hajzlíky pořád ještě zima nebo už nám všichni parchanti moc vyrostli.

• Ani další poznámka není nijak potěšující. Byli jsme zvyklí, někteří víc jak třicet let, trávit většinu doubických večerů společně v tradičním stánku kultury a oddechu, kde jsme se po celodenní usilovné práci scházeli, abychom si sdělili, komu se co milého přihodilo, nejlépe s krvavým závěrem, co musíme kde na chalupě ještě udělat nebo jak hraje fotbal Sparta, jak hokej Jágr a jak mariáš Miloš. V letošním roce je takových posezení čím dál méně – někteří nešťastníci dokonce zoufale připomínají, jak je potemnělá okna štábní budovy nedávno donutila běhat po vesnici a shánět snad ukryté kamarády! Oblíbené – a stále ještě jedinečné – místo pravidelných sedánek je stále nepřívětivější, neútulnější a nepřitažlivější. A to říkám s vědomím, že už jsem si v těchto prostorách v minulém století dost protivného užil. Ten současný správce naší klubovny nekraluje právě moudře. Nevím, jak rychle se to změní, ale nerad bych se právě z tohoto důvodu stal abstinentem!

• Tak jsem si postěžoval, ale tuším, že na blbé dubnové náladě má hlavní vinu hlavně ta nekonečná odporná zima. Jak jsem minule jásal nad táním sněhu, tak se k nám na čarodějnice přihrnul další! Potvora.