Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Ještě jednou k doubickému plesu. Lidí bylo asi tak akorát, snažili se konzumovat, někteří opravdu hodně. Ale bohužel jsme utratili necelých 26.400, takže nám dali nájem tisíc na hodinu a ples zase skončil v červených číslech. Kdybychom překonali třicetitisícovou hranici, bylo by to jen taktak. Ale já už toho prostě víc nevypiju a tak chuť pořádat další tradiční ples se ztrácí. Určitě už ne v Baráčnické Rychtě.
   

• Naproti tomu další společná akce – oslava jistých narozenin byla úspěšná. A už se provalilo, že mých šedesátých. Když mi účastníci potom děkovali za hezký večer, viděl jsem, že to vůbec není moje zásluha, jak se to podařilo, já byl jen jeden organizační pracovník. Hlavní díky patří všem příchozím – zase jsme si spolu hezky užili, až jsme nemohli skončit. Úspěch přinesli všichni, kdo přišli a dobře se(navzájem) bavili. Ples přece jen byl o stupínek níž.
   

• Šedesátka pro mě byla už od dětství vždycky životní, skoro mezní hranice – po ní bych měl začít bilancovat, hlavně si přát hodně klidné stáří, myslet na zajištění rodiny, na zanechání viditelných stop v tomto světě. Teď tenhle věk je tady a i když si to občas připomenu, spíš na něj nemyslím a chci si pořád užívat jako dřív. Mám totiž pořád před sebou Jirku Reicha a že je mu sedmdesát, nevidím (a to nejen zásluhou toho, že už špatně vidím i slyším). Prostě jeho osobnost je věkem nedotčena a zůstává pro mě velkým vzorem. Je nás kolem šedesátky už pár a další pořád budou přibývat, ale jeho vitalitu má jen málokdo. Za deset let bych chtěl zase takhle bilancovat a znovu závidět Jirkovi, co všechno si v osmdesáti dovolí.