Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Listopad je každoročně ve jménu přibližování, připravování, těšení a prožívání svátků cvičení, tentokrát ale přibyla ještě další radostná událost – slavili jsme ve velkém stylu také šedesátiny nejmenovaného, velmi vitálního a celkem docela i oblíbeného (zvláště mezi ženami) člověka, který, ač si s námi užívá spoustu věcí skoro dvacet let, se konečně přistěhoval do Doubice. Pochopil totiž, že život přímo v centru dění je to nejlepší, co ho mohlo za těch šedesát let života potkat. Ale že ti to, Miloši, trvalo.

• Těch svátků bylo najednou moc a i když šly rychle za sebou, dokázali někteří překonat zaměstnanecké potíže, vyhnuli se všelijakým službám, šťastni se účastnili a určitě nelitovali, byť museli obětovat nějaký ten příští víkend, jež by při tom tak rádi strávili v kruhu rodinném.

• Jinak bylo cvičení tentokrát dost pojato směrem více ke konzumaci občerstvovacích nápojů ve všech provozovnách, někde i v ubytovacích zařízeních. Z toho vyplynuly výrazně kratší večery v pátek i sobotu a mnohde i těžká následná dopoledne. Spotřeba griotky výrazně klesla na úkor rumíčku lékařského, důsledkem čehož byl rum ve štábní budově v neděli beze zbytku vypit. Poslední cvičenci hlásili v neděli ve 23:31, že cvičení dokončují.

• Pokud jsem vloni připomínal, že kdoví jak se sejdeme za rok, tak letos už mezi námi jeden pravidelný cvičenec chyběl. Jeho památku jsme uctili hned při slavnostním zahájení v úvodu i pak při sobotním smutečním pochodu, ale bohužel to potvrdilo skutečnost, že jsme zas o rok starší a lepší to s námi už nebude. Loňský zoufalý výkřik listopadových Hovorů („A kdyby snad nedej bože někdo z téhle party chyběl, kdoví, jak dokážeme udržet každoroční pohodu.") se pro letošek ještě naštěstí minul účinkem.