Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Zase něco skončilo a něco začíná. Stejně jako vloni můžeme spokojeně bilancovat, že jsme stihli,co jsme stihnout chtěli: navíc jsme se zas dokázali sejít s Němci z Daubitz a začali chystat muzejní místnost. Vypadá to, že do léta snad i otevřeme. Po dvouletém volání po darech se přece jen podařilo něco dát dohromady a něco realizovat. Zdařil se reprezentační ples ozdobený fešnými mažoretkami, velikonoční oslavy se zdařilými zpěvy a tanci, slavnosti slunovratu plné pečeného prasátka, tenisový turnaj protahovaný přeháňkami až do neděle, diskotéka surově ukončená nečekaným výpadkem proudu, koloběžkové závody s nebývalou účastí něžného pohlaví, svátky cvičení, které už nemohou ničím překvapit, jak už jsou po třicáté šesté. A to bych neměl zapomenout na doubickou pouť s Prodanou Rusalkou a na novou tradici doubických stolních kalendářů. Výlety za hranicemi všedních dnů jsou už takovou samozřejmostí, že už nejsem schopen si je všechny vybavit. Všechno je takové pěkné, že se mi to nechce ani věřit. Jenže náš život nekončí v Doubici a…

• Až sem jsem to dopsal včera a přemýšlel o tom, proč všechno vidím tak pozitivně, a že bych taky měl konstatovat něco syrového, méně rozjásaného. Než jsem to vymyslel, zastihla mě zpráva o smrti Ivana Mackerleho, kterého jsme si tolik připomínali o vánočních svátcích, kdy už jeho zdravotní stav vyvolával vážné obavy. Měl jsem Ivana moc rád, i když jsme si pro jiný pohled na svět nebyli nijak zvlášť blízcí. Právě pro jeho moudrý a nekonečně přátelský přístup k věcem okolo nás jsem si ho strašně vážil a ctil, takže jsem nikdy nenašel odvahu si s ním jen tak kamarádsky poklábosit. Provází mě dodnes obava, že jsem mu vlastně neměl co říci. Zdál se mi vždycky vysoko nad námi, ale myslím, že si to nikdy nepřipouštěl a měl nás kolem sebe všechny rád. Budeme si ho trvale připomínat s filmy o jeho divokých cestách a díky jim nám z našeho dnešního světa nezmizí.