Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Trochu sem nepatřící, ale už to v sobě dusím pár měsíců. Jenže za 14 dní by moje zoufalé volání mohlo přestat být aktuální, tak tedy říjnová vložka.

• Nemohu si odpustit to prostě neříct: stydím se za naše nejvyšší borce počínaje prezidentem (ale u něj to už je skoro samozřejmé), jak se chovají k uprchlické krizi. A dost se taky stydím i za obecně panující názor, který oni jen posilují. Nebo je to obráceně? Protože většina má poněkud zahanbující představu, tak se ho naši největší a nejchytřejší musí držet – voliči si na to v pravý čas snad vzpomenou. Proboha, jak přízemně se tady uvažuje – když nám pošlou unijní peníze - prima, když se po nás něco chce - ouha, do toho nám nic není. Pořád jen mluvíme o odmítání stanovených kvót a pohoršujeme se nad drzostí, že někdo navrhne omezit nám přísun dotací z Bruselu, ale abychom přišli s vlastním konkrétním návrhem, jak pomoci, to bych toho chtěl asi moc. Dosud jen papouškujeme – kvóty nechceme a nechceme (i když ony vůbec nic neřeší!) a musí to Unie nějak vyřešit, protože zaspala… Podle mě stačilo oznámit: dnešním dnem jsme ochotni vyčlenit nějaké desetiny procenta z rozpočtu (pár miliard), abychom mohli okamžitě začít vysílat dobrovolníky a zahájit pravidelnou leteckou přepravu potravin a dalšího potřebného materiálu do uprchlických táborů do Turecka či někam jinam. Kdybychom s nějakou takovou nabídkou bez velkého humbuku přišli, nemuseli bychom dnes ostudně vypadat jako unijní příživníci, kteří nevědí, co je solidarita a schopnost vzájemné pomoci.