Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, co mě napadá v poslední době:

• Po celý měsíc už probíhají přípravy velkého svátku, který se chystáme si připomenout ke konci srpna – bude oslaveno 25.výročí znovuosamostatnění obce. Pokud se podaří realizovat všechny plány, mohlo by to být velkolepé. Je pozoruhodné, jak Doubice přirostla k srdci nejen „zasloužilým“ starousedlíkům a chalupářům z počátků padesátých let, ale i čerstvě usazeným nebo novým chalupářům. Proto přípravy oslav jsou mohutné a to nejen pro pár vyvolených.

• V předposledním květnovém týdnu mě „postihla“ dvě setkání s bývalými spolužáky, také se při nich oslavovala výročí - v pondělí sice jen 44 let po promoci, ale v pátek celých padesát po maturitě! Jak se takové akce konají opravdu jen zřídka, tak jednou za uherský rok, potvrdilo se mi opět – na spolužačkách je vidět pokročilý věk daleko víc a jejich rozeznání je pro mě stále těžší (o pojmenování ano nemluvě!). Musím se přiznat, že jsem měl trochu problém s mnoha účastníky pohovořit – těžko jsem někdy hledal společné zájmy (o fotbalu ani politice si nikdo nechtěl povídat!) a ani hovory o vnoučatech mě neuspokojily. Takže obdivuji mnohé, že se se spolužáky scházejí velmi pravidelně a často a na takové srazy se těší.

• Největší bombou pro mě ale byla účast našeho třídního profesora z gymplu. Ukázalo se, že je jen o 14 let starší, ale věkový rozdíl mi tenkrát připadal propastný. Teď už mu mnozí (po přátelské výzvě) tykali, ale toho jsem se neopovážil. Jeho tehdejší autoritu velmi oblíbeného profesora jsem narušit nedokázal tím spíš, že zůstal moudrý a vtipný, jak si ho pamatuji.

• Květen nám taky přinesl mohutné veletoče v politickém životě, jehož nejpotěšitelnějším výsledkem je zřejmě pěkný debakl prezidenta v očích, dosud snad slepé, veřejnosti.

• A snad už tu máme začátek léta! Jen aby nám to teplo vydrželo.