Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, co mě napadá v poslední době:

• Listopad bývá v roce nejméně oblíbeným měsícem. Ale letos se v Doubici povedl - moc pěkná hudební vystoupení, nečekaně navštívené veřejné akce a opět tradiční cvičení.

• Tak nějak jsme si už zvykli, že nás vždy velmi uspokojí svým audiovizuálním show starosta, když referuje o úspěšné činnosti obecního úřadu. Také není překvapením, že si ho přichází rádo poslechnout čím dál tím víc místních i chalupářů. Bombastické ale mi přišlo, že předcházejícího slavnostního zasazení dubů jako symbolu českoněmeckého přátelství obcí Doubice-Daubitz se účastnilo plno lidí, které k tomu nikdo nenutil, ani to neměli nijak nařízeno, jenom prostě přišli z vlastní vůle, a při tom počasí nebylo zrovna extra. K tomu, aby to připomínalo dobu tak asi před 40 lety, chyběli jen ošátkovaní pionýři a ve slavnostních projevech více soudruhování. Kdybych to neviděl na vlastní oči, těžko bych uvěřil.

• Něco podobného mě překvapilo den před tím. Aby Spolek přátel Doubice splnil podmínky existence podle nového Občanského zákoníku, musel svolat shromáždění členů – poprvé za jeho více než dvacetileté existence. Šlo především o splnění některých formálních náležitostí, kvůli kterým se muselo schůzovat a hlasovat, což nikdy nikoho nijak nebavilo. Podobných schůzí jsme si užili v nedávných časech spoustu, takže jsem obával prázdných židlí. A vono ne! Hospoda plná a všichni vydrželi až do konce!!! Až mě dojalo, jak k takové „zbytečné“ akci odpovědně doubické společenství přistoupilo. Kamarádi a přátelé, děkuju a mám Vás všechny moc rád.

• Nakonec cvičeníčko – potěšeníčko. Bylo takové normální, bez mimořádných událostí a nezapomenutelných zážitků. Zdá se, že každým rokem přibývá cvičenců, kteří už předcvičují od čtvrtka. A není to žádná legrace – čtyři dny pod vlivem! Musím to potvrdit na sobě – vrátit se do normálního života trvá čím dál tím více dní a můj chřadnoucí organismus mi to vyčítá stále víc a víc.